DiEM vyzývá k demokratickému probuzení

Publikováno vložil & zařazeno pod Články.

Article in Il Manifesto:
Certainly there was no lack of media attention here for Yanis Varoufakis, the ex-finance minister of Greece. With a packed hall and journalists queuing, the press conference opened for the meeting organized at Volksbühne Berlin for the presentation of the DiEM 2025 manifesto (Democracy in Europe Movement in 2025) on Tuesday night. The manifesto aspires to gather around a multi-annual program of democratization of E.U. social movements, political parties, intellectual circles, associations, knowledge workers and artists active on the continental scene.
Varoufakis’s answers were extremely clear and effective, especially on one point that was among the most sensitive: the relationship between this initiative and the positions in several European countries that, in the face of the neoliberal management of the euro crisis, point to a recovery of sovereignty and the national currency. These positions are supported by different forces of the left, both traditional and innovative. Some of the best known names who support similar points of view are Oskar Lafontaine in Germany and Jean-Luc Mélenchon in France. Varoufakis’s position on this point was unequivocal rejection. The core of his initiative is to conduct a re-politization of the European space and institutions, as an antidote against fragmentation trends, insulation and competition.
In a few words, as an antidote to the drift towards a re-release of the ‘30s “post-modern” scenario, a risk against which he has often warned. Only the more or less extreme right can benefit from the national discourse, like the electoral trends in Europe are repeatedly proving.
The day of the presentation of the DiEM at the Volksbühne was divided into long thematic conversations, like a jam session attended by activists and intellectuals, media workers, trade unionists and representatives of innovative municipal experiences, starting with the one in Barcelona. No one represented organizations or groups, but all coming from a plurality of collective experiences. The discussion was prompted by a “cognitive mapping” of the European crisis, and then focused on a more specific analysis of the economic situation and on what the role of DiEM will be in the next few months. The day ended with the actual launch of the manifesto, in a room crowded by hundreds of people, with screens set up outside for those who could not get in.
During the press conference, as well as during “real talk” (the talk show organized by European Alternatives, which he attended Monday night), Varoufakis adopted a markedly “post-ideological” style, almost on the other side of the Ocean liberal. He has certainly not been silent about his militancy on the left, but he turned to “all democrats, liberals, greens and radicals.” Since the issue at the center of European governance, insisted Varoufakis, is a dramatic depletion of democracy, with the total exclusion of citizens — the demos — from decision-making processes.
With this in mind, the experience of the year 2015 in Europe has been enlightening, both for the clash between the Greek government and the troika of creditors and for the so-called “migrant crisis” and its reflections on the relationship among the member countries of the European Union: the deepening of the rift between East and West, in addition to the one between North and South, the cracks more and more conspicuous in the Schengen.
In regards to the movement of refugees and migrants to Europe, Varoufakis expressed once again very clear positions: I{n the face of those fleeing war and poverty, “cost-benefit calculations cannot be done” and Europe cannot escape its duty of coming to terms with its own history. A history that, through colonialism, irreversibly changed the world balance.
The ambition that characterizes the DiEM project is not at all modest. This is not in fact a simple appeal to the defense of democratic forms and procedures. On the contrary, it is the social content of the process that politically substantiates European democracy of which we speak. For this purpose the left, as we know it and even more so after the many defeats suffered in recent years, does not have enough strength. A radical political innovation is needed, able to physically build a democracy that does not exist on a continental scale and that appears radically devoid of legitimacy and content at the country level.
From this point of view, Varoufakis stressed the crucial importance — within a process qualified as “constituent” — of action independent from the movements and social struggles. Not surprisingly, his stay in Berlin began on Sunday with a speech to the Blockupy assembly, the coalition that organized the siege of the Eurotower in Frankfurt on March 18.
A movement for democracy in Europe still has many obstacles in its way, although it’s quite urgent. And it is unavoidable that this embryonic movement is reflected in the still generic and indefinite character of the same claim of democracy on a European scale. This of course reflects the current state of the DiEM project. Yet the richness of the debate that has opened in Berlin, the heterogeneity of participants and languages, tension and even enthusiasm that have characterized it clearly indicate the opening of truly new political possibilities. In the next few months, we will see how effective.

Pokud neobnovíme v Evropě demokracii, následky budou strašlivé

Publikováno vložil & zařazeno pod Články.

Srećko Horvat
Krátce předtím, než začala noční můra druhé světové války, napsal italský politik a filosof Antonio Gramsci slavnou větu do jednoho ze svých mnoha zápisníků z vězení: „Krize spočívá přesně v tom, že staré umírá a novému se nedaří přijít na svět; v tomto mezivládí vycházejí na světlo všelijaké morbidní symptomy.“
Dnes skutečně žijeme v časech takovýchto morbidních symptomů. Naivní sen o manželství mezi demokracií a kapitalismem vzal za své. Minulé léto jsme během řeckého referenda viděli, že volby mohou sloužit jenom jako určitá dekorace a že finanční zájmy (od mezinárodních měnových institucí až po soukromé banky) mohou přesto zvítězit. Namísto toho potřebujeme systém, ve kterém demokracie skutečně znamená utváření kolektivních rozhodnutí, od komunitních organizací až po národní shromáždění – od participativních rozpočtů až k samosprávě.
Hrozby nicnedělání jsou skutečné: jsme svědky nepříjemných ozvěn evropského fašismu, jednoho z oněch symptomů současnosti.
Jen se podívejme na několik posledních měsíců v Evropě: neonacisté pochodují centry našich hlavních měst a útočí na uprchlíky stejně jako na přihlížející, kteří nevypadají dostatečně konformně; nástup krajně pravicových vlád v Polsku a Chorvatsku; nejbohatší země Evropy – mezi nimi Švýcarsko a Dánsko – zabavily uprchlíkům jejich osobní věci; stále více zemí – včetně Maďarska, Slovinska, Makedonie, Bulharska a Řecka – stavějí na hranicích ploty; dočasné omezení Schengenu v zemích, jako je Německo, Francie a Rakousko; „outsourcování“ uprchlíků do Turecka skrze finanční injekci tří miliard eur.
Nakonec, když se bumerang naší války v Sýrii vrátil zpět do samotného srdce Evropy ve formě terorismu v Paříži nebo Bruselu, jedinou odpovědí evropských lídrů bylo vyslání nových vojáků do Sýrie a posílení bezpečnostních opatření, policejních pravomocí a dohledu. Po 11. září a takzvaných humanitárních intervencích v Iráku a Afghánistánu bychom se měli konečně naučit, že terorismus se nedá porazit jen dalším a dalším bombardováním.
Stejně tak uprchlická krize – v rámci které se v roce 2016 chystá do Evropy další milion lidí – nemůže být vyřešena do té doby, dokud se nepodaří vyřešit syrskou krizi. A to se nemůže podařit do té doby, dokud dvacet různých hráčů (od USA až po Rusko, od Izraele až po Saúdskou Arábii, od Turecka po Katar), včetně členských států Evropské unie, nenalezne společnou řeč. Pokud neexistuje společné řešení, pak jedinou společnou věcí, kterou můžeme očekávat, je válka.
To je jeden z mnoha důvodů, proč potřebujeme Panevropské hnutí za demokracii. Abychom si položili otázku, jestli válku chceme, nebo ne.
Proč „demokracie“? Co „demokracie“ ještě vůbec znamená? Není to už jen prázdný signifikant, který reprezentuje všechno a zároveň nic?
Právě díky tomu, že EU udělala všechno pro to, aby ji zaškrtila, se demokracie znovu stala něčím, za co má smysl bojovat.
Nesmíme ji ale zaměňovat za liberální demokracii ze „šťastných devadesátých let“, kdy „konec dějin“ zakrýval rozpor mezi kapitalismem a demokracií.
Má spíše blízko k tomu, co Jacques Derrida, v jedné ze svých posledních publikací, nazval „la démocratie a venir“ – demokracie přicházející. Demokracie, která přichází z budoucnosti a zároveň se děje tady a teď.
Ale proč Panevropské hnutí za demokracii?
Právě proto, že nám řecká zkušenost znovu ukázala, že nestačí dožadovat se demokracie pouze v jedné zemi. Přestože řecký lid zvolil demokratické „ne“ (většinou 62 procent hlasů) dalším úsporným balíčkům, brzy se z něj stalo pod tlakem Euroskupiny docela obyčejné „ano“, , po kterém následovalo třetí memorandum a další privatizace a deregulace, kterých jsme dnes svědky.
Bez celoevropského hnutí – které nebude zahrnovat pouze nové politické strany, ale i v současnosti už existující hnutí jako jsou Indignados a Blockupy – nemá šanci demokracie ani Evropa.
Pokud ony „morbidní symptomy“, které se dějí každý den ve všech koutech Evropy, nejsou omezeny pouze na národní stát, pak jsou výsledkem hlubšího problému, který má kořeny v samotné EU a musí být tedy řešen na evropské úrovni. Pokud má uprchlická krize původ v naší zahraniční politice (nebo absenci evropské zahraniční politiky), pak ji nelze vyřešit stavbou nových zdí nebo rušením Schengenu. I ta má své řešení jen na evropské úrovni.
Pokud nejsme schopni navrátit demokracii do Evropy, pak nejsme jenom náměsíční, ale řítíme se rovnou do katastrofy. A jméno této katastrofy, hned poté, co současné bezvládí skončí, je válka.
Někteří se mohou ptát, jestli není celoevropské hnutí něco, co už jsme v minulosti zkusili? To jistě je. Poslední desetiletí se mnoho lidí stalo součástí podobných pokusů – Světovým sociálním fórem počínaje a Altersummitem konče. Od zabrání náměstí evropských měst až po národní shromáždění, od protestů až po stávky.
Proč bychom to měli zkoušet znovu? Odpověď je velice jednoduchá: pokud se o to nepokusíme znovu, tak už ani nebudeme mít další šanci selhat – protože prohrajeme všechno.